Eben Alexander: Nebe existuje

Americký neurochirurg Eben Alexander onemocněl v listopadu roku 2008 vzácnou bakteriální meningitidou a upadl na týden do kómatu. Jeho mozková kůra nevykazovala na tomografu žádnou aktivitu. Neokortex, část mozku, která je spojena se smyslovým vnímáním a vědomím, byl prostě „vypnutý“. Dr.Alexander to pokládá za vědecký důkaz, že lidské vědomí není vázáno na mozek a existuje i po tom, čemu říkáme smrt. Dr. Alexandra jeho zkušenost s odchodem do jiné dimenze/jiného světa natolik fascinuje, že o tom napsal knihu Proof of Heaven: A Neurosurgeon´s Journey into the Afterlife (Nebe existuje: Cesta neurochirurga do posmrtného života), která brzy vyjde v USA. 

„Jako neurochirurg jsem nevěřil na fenomén zážitků blízké smrti,“ vyznává se autor. „Vždy jsem byl přesvědčen, že existuje vědecké vysvětlení pro údajné cesty na nebesa, které zažívají lidé, kteří o vlásek unikli smrti.“

Dr. Alexander mluví o NDE – zážitcích blízké smrti. O tomto fenoménu bylo mnoho napsáno a zabývá se jím mnoho badatelů, např. slavný Raymond Moody.

Mozek nefungoval

Bude zajímavé sledovat, jak zareagují na příběh vědci, některé reakce se již objevily. Ale vraťme se k prožitku dr. Alexandera. 

„Neexistuje vědecké vysvětlen pro fakt, že zatímco moje tělo leželo v kómatu, moje mysl - mé vědomí, mé vnitřní já - byla při životě a to velmi dobře. Zatímco neurony mého kortexu (mozkové kůry) byly zcela ochromeny bakteriemi, které na ně zaútočily, moje vědomí, osvobozené od mozku, cestovalo do další, větší dimenze vesmíru, do dimenze, o níž jsem nikdy ani nesnil, že existuje. Ale tato dimenze, často popisovaná subjekty, které prošly NDE, a další mystické stavy existují. Všechno, co jsem tam viděl a poznal, mě doslova přeneslo do nového světa: světa, kde jsme mnohem více než mozky a těla, a kde smrt neznamená konec vědomí, ale spíše jenom jednu kapitolu na obrovské a nesmírně pozitivní cestě."

"Všechny hlavní argumenty proti zážitkům NDE uvádějí, že jsou důsledkem špatného fungování kortexu. Avšak k mé zkušenosti došlo v situaci, kdy můj kortex nefungoval vůbec, byl prostě stoprocentně vypnutý. Vyplývá to jasně z kritičnosti mého onemocnění a z jeho délky. Vše je zdokumentováno počítačovou tomografií mého mozku a neurologickými vyšetřeními. Na základě současných představ lékařů o mozku a mysli je absolutně nemožné, abych během svého kómatu zažil jakékoliv, třeba jen omezené vědomí, natož nesmírně živoucí a zcela koherentní odyseu, již jsem prožil. Trvalo mi dlouhé měsíce, než jsem byl schopen pojmenovat, co se mi stalo. Nejde jenom o to, že bylo lékařsky nemožné, abych byl během svého kómatu při vědomí, ale hlavně jde o ty věci, které se přitom děly.“

V nebi

„Na začátku svého dobrodružství jsem se ocitl v oblacích, ve velkých, nadýchaných, růžovobílých oblacích, která ostře kontrastovala s tmavě modrou oblohou. Nad mraky – nesmírně vysoko nad nimi – se vznášela hejna průhledných, světélkujících bytostí a zanechávala za sebou dlouhé stopy. Ptáci? Andělé? Ta slova se prostě na ty bytosti nehodí, protože byly zcela odlišné od toho, co jsem poznal na naší planetě. Byly to bytosti vyšších forem. Shora se šířil zvuk, mohutný a zvučný jako oslavný zpěv. A já jsem byl zvědavý, zda přichází od těch okřídlených bytostí. Později, když jsem o tom přemýšlel, mne napadlo, že to mohl být projev jejich radosti. Ten zvuk byl jasný, téměř hmotný jako déšť, který cítíte na kůži, ale nezmoknete. Vidění a slyšení byly na tomto místě spojeny. Zdálo se, že tam nemůžete něco pozorovat, aniž byste se nestali součástí toho, aniž byste se s tím nějakým záhadným způsobem nespojili. A také v tom světě nemůžete něco pozorovat odděleně. Oddělenost tam neexistovala.

A stala se ještě podivnější věc. Po většinu mé cesty byl se mnou ještě někdo. Žena. Byla mladá a pamatuju se detailně, jak vypadala. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její milou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme podél nesmírně složitého povrchu, v kterém jsem po chvíli rozeznal motýlí křídlo. Kolem nás byly miliony motýlů... Oděv té ženy byl jednoduchý, ale jeho barvy, světlemodrá, indigová a oranžově broskvová, byly nesmírně pestré jako vše ostatní. Dívala se na mě pohledem, za který byste se vzdali celého dosavadního svého života, ať už se v něm odehrálo cokoliv. Nebyl to romantický pohled ani pohled přátelství. Vyjadřoval něco vyššího, něco, co přesahovalo všechny formy lásky, které si umíme na zemi představit.
Promluvila ke mně beze slov. To, co mi sdělila, mnou proletělo jako vítr. Okamžitě jsem věděl, že je to pravda. Že svět kolem nás je reálný, že nejde o fantazii, o něco pomíjivého a křehkého. 
Sdělení mělo tři části, a pokud by se to dalo přeložit do lidské řeči, řekl bych to takto:
"Jsi navždy vroucně milován a chráněn."
"Nemusíš se ničeho bát."
"Nemůžeš nic udělat špatně."
Ta zpráva mne naplnila obrovským a bláznivým pocitem úlevy. Bylo to, jako by mi někdo předal pravidla hry, kterou jsem hrál celý život, aniž bych jí pořádně rozuměl.

"Ukážeme ti tady mnoho věcí," řekla žena znovu, beze slov, jako by přímo do mne vkládala své myšlenky. "Ale vrátíš se."
Pak jsem se dostal do obrovského prostoru, naprosto temného, nekonečného, ale zároveň nekonečně útěšného. Přestože tam byla naprostá tma, zároveň byl ten prostor plný světla. To světlo pocházelo ze zářící koule, která byla jakýmsi tlumočníkem mezi mnou a touto obrovskou přítomností, která mne obklopovala. Bylo to, jako bych se narodil do většího světa a světlo vedle mne bylo mým průvodcem, který mne doprovázel obrovským, kosmickým lůnem. Později, po návratu, jsem našel citaci křesťanského básníka ze 17. století Henry Vaughana, která poměrně přesně vystihuje toto magické místo, toto obrovské, inkoustově temné jádro bylo domovem Boha samotného...
Jsem si plně vědom, že je to naprosto mimořádné a neuvěřitelné, jenže to bylo všechno naprosto skutečné. Moderní fyzika říká, že vesmír je nedělitelnou jednotou. Není žádná oddělenost ve vesmíru. Všechno je vzájemně propojeno. Před mým zážitkem byly takové pojmy jen abstrakcemi. Dnes jsou pro mne realitou. Nejenže je svět vesmír definován jednotou, je také - teď to vím - definován láskou,“ popisuje dr. Alexander své prožívání NDE.

Zdroj: http://internetweek.cz