Zástava srdca
Jednou mi máma volala, že babička měla mozkovou mrtvici… Později jsme se dozvěděli podrobnosti a když byla už doma z nemocnice, tak nám řekla, jak to všechno bylo. Řekla, že jí neskutečně bolela hlava, točila se jí a měla závratě, potom prý upadla a pak byla tma. Potom cítila, jak jí někdo drží v náručí a houpe, cítila klid a teplo a vůbec se nebála, neviděla nikoho jen světlo a pak slyšela hlas, který jí řekl:
"Nataško, tvůj čas ještě nepřišel, musíš se vrátit zpátky."
A pak prý se ocitla v nějaký zahradě a tam byla její maminka, moje prababička, ale byla prý mladá a měla bílé šaty, procházeli se prý spolu po té zahradě a vše tam bylo krásné a jiné, než příroda tady na světě, krásnější, čistší, barevnější, potkávali i jiné lidi a povídali si o tom, jak byla babička malá a jak na babičku prababička pořád myslí a že je pořád s ní. Pak babičku objala a řekla jí že musí zpět na svět, že ještě není její čas a že až ten čas příjde, že jí bude čekat a bude jí nablízku, aby potom spolu mohli odejít do světla. Toto trvalo 4 minuty, co měla zastavené srdce, ale jí to přišlo jako celý den. Doktoři jí prý nedávali moc naděje a nešlo jim to oživování a najednou se jí opět rozběhlo srdíčko a chvíli byla při vědomí, ale babička chtěla zpátky za prababičkou a přála si to tak moc, že upadla do komatu a v komatu pry zažívala všechno, co zažívala v minulosti ale i v minulém životě a přitom i vnímala nás když jsme na ní mluvili, když jsme jí vyprávěli a dotýkali se jí; věděla, kdo přišel, co jí říkal - slovo od slova nám odříkala. Babička je nyní silně věřící spokojená babička a má radost ze života a smrti se nebojí a já díky tomu, že mi vše pověděla, taky ne.